O zpívání při práci, pobrukování a radosti ze života vůbec

Uvědomil jsem si to nedávno, když jsem vyhledával staré rodinné fotografie, o jejichž zkopírování mne požádala moje sestra. Na jedné z nich byl můj otec kamenosochař s velkým pemrlíkem v ruce u jakéhosi velikého bloku kamene a i z té staré, nekvalitní momentky bylo zřejmé, že si zpívá. No, není divu: zpíval si při práci skoro pořád. A mne najednou napadlo, že už je to zatraceně dlouho, neuvěřitelně dlouho, co jsem naposledy slyšel někoho si při práci zpívat.

Čert ví, čím to je. Možná už nás je na světě tolik a jsme tak nahuštěni, že nám k hlasitému zpěvu jaksi chybí prostor. Možná je to tím, že spousta nových povolání ty oblasti mozku, které by rády zpívaly, prostě zaměstnává něčím jiným. Možná je to tím, že se prostě jen stydíme. Ale nejspíše je to asi tím, že už nám chybí taková ta prostá, živočišná, bezbřehá radost z práce. Radost z práce, kterou od začátku do konce děláme sami, za kterou jsme zcela zodpovědni, která nám nádherně vzniká pod rukama, která nás každým okamžikem víc a víc těší - a takovéto práce je holt v tomto superspecializovaném a superpolotovarovém a superpřetechnizovaném světě čím dál tím míň a míň.

Můj otec to měl ještě snadné: sám ve velké dílně s docela pěknou akustikou, sám s kusem kamene, sám s výhní, na které si překovával dláta, sám s bruskou, sám při míchání směsí na umělý kámen ( pardon: kunstštajn). Ale stejně jsem přesvědčen, že si nezpíval, aby mu nebylo smutno. To jaksi vím. Zpíval si prostě proto, že tu práci miloval, měl z ní trvalou radost a jako každý správný zamilovaný své city prostě vyzpívával.

Hlas měl sice poloprofesionální, ovšem ten repertoár! Šlo o neuvěřitelnou směsku operních a operetních árií, předválečných šlágrů typu "Je tenká jako sirka a v baru je kasírka..." či "Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů, ti mně nejdou do páru a ne a ne a ne..." a nejposlednějších hitů zachycených z rozhlasu, Karla Gotta nevyjímaje.

A nebyl, pochopitelně sám. Když nám kupříkladu maloval mistr malířský Bartoš dům, stál na štaflích, s čepicí složenou z novin na hlavě a oháněl se štětkou do rytmu bujarého zpěvu. Ba s tovaryšem si i na duetko troufli! A zrovna tak automechanici v dílně, kam jsme jezdili každou chvíli s podivuhodnými předválečnými auty - vraky dnes už dávno zapomenutých značek.

Já otci ten hlas vždycky záviděl - a taky tu jeho bezprostřednost. Ovšem léty jsem na to i bez zpěvného hlasu přišel: nezpívám si, ale pobrukuji. A to dle prostředí zcela nahlas, sotto voce, úplně potichu, až zcela neslyšně, neboť jen v duchu. A protože jsem člověk ryze optimistický, případné hrozící nenálady kanalizuji výběrem repertoáru: co já si zabroukal trauermarschů, co protestsongů a nejčernějších blues při různých politických, ba i vládních jednáních!

Ale to jsou dnes už výjimky: většinou si totiž (někdy nahlas, někdy neslyšně) pobrukuji svoje oblíbené melodie ("Take your coat and take your hat, leave your worries on the doorstep, just direct your feet, on the sunny side of the street.." je téměř mojí hymnou) a je mi nádherně, volně, prostě do zpěvu...

A teď si vlastně uvědomuji, že to s tím dnešním vymizením zpěvu vůbec nemusí být tak zlé, jak jsem předpokládal na začátku. Zřejmě to většina lidí prostě dělá stejně jako já.

A pokud ne, mají nejvyšší čas začít: radosti ze života totiž není nikdy dost!

Miroslav Macek