O vazbě knih, avšak hlavně o všelijakých "schvávolnostech"

Slavný anglický umělecký knihvazač Philips Smith si vybral za motto své slavné knihy „Nové směry umělecké vazby“ parafrázi citátu neznámého mistra Zen, který zní: „Člověk, který o vazbě knih nic neví, se domnívá, že vazba knihy je prostě jen vazba knihy. Když se však věcí začne zabývat a učit se ji, záhy zjistí, že vazba knihy není jenom vazba knihy. A teprve tehdy, až pozná a naučí se o vazbě knih vše, pochopí, že vazba knihy je jen vazba knihy.“

Což, samozřejmě, platí o všem lidském konání, zdaleka ne jen o uměleckém vázání knih.

A zrovna tak platí, že se nelze nikdy a nijak vyhnout druhému stadiu, v němž tvůrci tu tiše tápavými, tu halasně razantními výboji touží rozrazit těsnou klec, zanechanou" mistry - předchůdci.

Bohužel zvláště v užitém umění (včetně architektury) se často stává, že tvůrci nikdy nepřekročí druhé stadium a až do smrti „jak lvové bijí o mříže“, aniž by pokorně dospěli do stadia třetího a v něm se stali skutečnými mistry.

Na jedné straně je chápu, neb to mají těžké: dokonalost tvarů a užitnou hodnotu čínských či řeckých váz  v podstatě nelze překonat, zřejmě nikdy nikdo nevymyslí příjemnější dům k příjemnému bydlení, než staří Etruskové s Římany, dokonalé konvice, z jejichž hubiček neodkapává obsah ještě dávno po nalití, nekloubí vám ruku v zápěstí a nezvrhávají se po prvním otřesu stolu, už jsou také staletí na světě, křesla, ze kterých se Vám nechce a nechce vstát, jak jsou pohodlná, už též chytří řemeslníci dávno dovedli k dokonalosti…. příkladů kolem sebe máte jistě více než dost.

A tak co zbývá umělcům (kteří už jsou řemeslníky jen zcela výjimečně), dlejícím neustále ve druhém stadiu? Zaujmout dokonalejším tvarem? Nelze. Zaujmout ještě vyšší užitnou hodnotou? Jakpak? Zaujmout nádherným dekorem? Všechno už tu bylo…A tak nezbývá, než zaujmout jinak: šokem! Jiný materiál za každou cenu! Jiný tvar za každou cenu! Jiný dekor za každou cenu!

 Že se hrnek nedá pořádně držet v ruce, pálí Vás do prstů a špatně se vymývá? No a co? Přece hrnek nemůže být jen hrnek: musí být artefaktem! Uměním! Že si na židli za chvíli otlačíte kostrč a za další chvíli se rozpadne? O co vám jde? Tohle je přece Židle! Výtvor! Ten design! Něco zcela nového, netradičního, nevídaného, a proto hodno obdivu!

A copak ten nový dům není nádherný? Ta hra světel a stínů na fasádě! Ta nekonvenční zakřivení stěn! Ty dosud neužité materiály, původně určené k něčemu zcela jinému! To je přece „nové“, moderní, a tedy zákonitě lepší! A nevymýšlejte si, že po schodišti starší člověk nevyleze a váš hlas tu duní  a za nádherné obložení při úklidu zatéká voda! Tohle je přece DŮM, který není, nesmí být jen domem!

Říkám takovým předmětům, domům a dalším výtvorům „schvávolnosti“. Jsou vždy zřetelně dražší  a jejich užitná hodnota je nepřímo úměrná ceně. A bohužel jich přibývá v přímé úměře k počtu designérů a umělců a v nepřímé úměře k počtu umění znalých řemeslníků

Ale také si za to trochu můžeme my sami, když všechny ty „schvávolnosti“ obdivujeme a kupujeme. Může to však být tím, že také spousta z nás se v životě nedostala nikdy přes druhé stadium, popsané neznámým mistrem Zen.

P.S. Ač o tom v textu není ani slovo, jde také o příspěvek k Národní knihovně na pražské Letné.

P.P.S. Ten hrníček na fotografii vytvořil Walter Gropius. Je dokonalý, neboť “schvávolně“ nepotlačuje staré zkušenosti starých keramiků. A je pravým potěšením pít z něho čaj, zvláště pak assam.